Profesor psychiatrie prestižní univerzity UCSF Peter Banys reaguje na plánovanou reorganizaci agendy závislostí v České republice. Na základě svých dlouholetých zkušeností z USA a úspěšné studijní cesty v ČR z roku 2018 varuje, že přesun pod Ministerstvo zdravotnictví může ohrozit unikátní flexibilitu českého adiktologického systému a zlikvidovat klíčové pilíře péče, jako jsou anonymní nízkoprahové programy, komunitní podpora a zapojení vyléčených peer pracovníků.
ČESKÝ PŘEKLAD DOPISU
PETER BANYS, MD, MSC
268 GREENE STREET
MILL VALLEY, CA 94941
To:
Helena Horálek
Klinika adiktologie
1.lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Všeobecná fakultní nemocnice
Apolinářská 4
120 00 Praha, Česká republika
3. června 2026
VĚC: Veřejné zdraví & léčba závislostí
Vážená paní Horálek,
děkuji Vám za Váš nedávný dopis, ve kterém mě žádáte o názor na to, jak nejlépe strukturovat pestrou škálu (tzv. schodiště) intervenčních a léčebných služeb v oblasti závislostí v rámci různých orgánů veřejného zdraví, dobrovolnických, svépomocných, neziskových a vládních organizací. Chápu, že Česká republika zvažuje významnou reorganizaci těchto různorodých komunitních služeb (které jsem velmi obdivoval během studijní cesty naší filipínské delegace v polovině roku 2018) a chce je sjednotit pod ústřední státní zdravotnický úřad. Rád se s Vámi podělím o své zkušenosti, které jsem získal za více než 40 let působení jako psychiatr, lékař v klinické praxi a vysokoškolský pedagog v tomto oboru.
V srpnu 2018 jsme s Dr. Frankem Paulinem vedli filipínskou delegaci složenou z klinických lékařů, úředníků ministerstva zdravotnictví a několika politiků na týdenní studijní cestu po službách pro závislé v České republice. Frank tehdy na Filipínách vedl lékařskou misi WHO a já jsem v rámci WHO řídil skupinu financovanou Evropskou unií, jejímž cílem bylo zavést modely dobrovolné ambulantní léčby závislostí. Během naší návštěvy jsme se zaměřili zejména na české služby, které byly zcela dobrovolné na všech úrovních zapojení. To bylo v ostrém kontrastu s desítky let trvající represivní politikou na Filipínách postavenou na detenci. S Frankem jsme tehdy na Filipínách budovali prvních šest skutečně dobrovolných ambulantních klinik, a to v době, kdy prezident Duterte tvrdě prosazoval dlouholeté věznění a mimosoudní zabíjení údajných „závislých a dealerů“.
Dozvěděl jsem se, že česká vláda zvažuje převést koordinaci adiktologických služeb kompletně pod Ministerstvo zdravotnictví. To mi okamžitě připomíná situaci v Kalifornii před více než dvaceti lety. Tehdy stát začlenil úřad pro závislosti pod úřad pro duševní zdraví, což vedlo k citelnému omezení financování i samotného zaměření na léčbu závislostí. Neméně důležité je i to, že čistě psychiatrický lékařský model nemá hluboké pochopení pro dvanáctikrokové programy, terapeutické komunity, domy na půl cesty a další čistě laické modely péče.
Jako dlouholetý pedagog na lékařské fakultě UCSF jsem opakovaně znepokojen tím, jak moc psychofarmakologie pohltila psychiatrickou praxi. Psychoterapie a poradenství se už neučí tak do hloubky jako dřív, což je částečně dáno vysokou účinností antidepresiv, stabilizátorů nálady a antipsychotik. Přesto desítky let špičkového výzkumu mozku nepřinesly v oblasti léků na závislost žádný zásadní průlom od doby, kdy byla v 60. letech 20. století zavedena methadonová substituce pro závislé na heroinu. Ano, máme sice novější a podobnou opioidní náhradu, buprenorfin, která je ještě lepší než methadon, ale pro léčbu alkoholismu máme k dispozici jen málo účinné léky a pro závislosti na stimulantech, jako je kokain nebo metamfetamin (pervitin), nemáme léky vůbec žádné. U všech těchto závislostí proto zůstávají „terapie mluvením“ (individuální i skupinové poradenství a odborná psychoterapie) absolutním zlatým standardem.
Své postgraduální studenty rád učím, že zotavení ze závislosti není sólová disciplína, ale týmový sport. Vyžaduje obrovské množství mluvení (kterému se v rukou vyškolených odborníků někdy říká poradenství nebo psychoterapie) a neobejde se bez mnoha podpůrných komunitních služeb. Mezi ty nejdůležitější patří ubytování pro lidi bez domova, chráněné bydlení a domy na půl cesty, dostupná zdravotní péče pro přehlížené skupiny, právní pomoc a pracovní zaškolení. A to jsem ještě nezmínil dvanáctikrokové skupiny, které fungují na nejrůznějších místech, od kostelů přes společenské kluby až po jiná večerní zařízení.
Chci tím říct, že při reorganizaci takto rozmanitého, komunitního systému, který se po mnoho let vyvíjel organicky, je třeba postupovat nesmírně opatrně. Převažující klinické modely a mechanismy financování či kontroly, které fungují ve standardní lékařské péči, nemusí vždy vyhovovat celé té pestré škále užitečných adiktologických služeb. Mnohem všednějším, ale o to problematičtějším faktem je, že standardy vedení dokumentace, kódování diagnóz pro pojišťovny a hodnocení výsledků, které jsou běžné ve zdravotnictví, nelze snadno přenést do komunitních programů fungujících na úplně jiných modelech.
Okamžitě mi vytane na mysli jeden český model, který jsem v roce 2018 obdivoval. Navštívili jsme program určený pro nedůvěřivé uživatele drog, jehož cílem bylo podchytit je v co nejranějším stádiu. Jeho hlavním znakem bylo, že nebyl pouze dobrovolný, ale záměrně navržený jako zcela anonymní. „Pacienti“ zde vystupovali pod krycími jmény. Očekával jsem, že bude sloužit hlavně paranoidnějším uživatelům z ulice – a těm skutečně pomáhal. Dozvěděl jsem se však, že to bylo ideální vstupní místo i pro zaměstnané lidi ze střední třídy. Ti měli totiž velký strach z toho, co by ztratili, kdyby je identifikovali kolegové či zaměstnavatelé, nebo kdyby se jejich údaje dostaly do vládních databází. Klasický zdravotnický systém přitom nemá žádný způsob, jak u takových pacientů správně vést kartu, zadávat diagnostické kódy nebo vykazovat péči pojišťovně.
Podobné problémy je nutné zvážit v případech, kdy služby poskytují talentovaní laičtí pracovníci, a nikoli vystudovaní kliničtí lékaři. Přitom jde o velmi hodnotné úrovně péče, obzvláště pokud poradenství nabízejí lidé, kteří sami úspěšně a stabilně abstinují.
Systém, který jsem v roce 2018 obdivoval, jsem popsal jako schodišťový model. Nabízí snadný (dokonce anonymní) vstup do péče a následně pacienta vede přes stále komplexnější stupně služeb až po případnou hospitalizaci. Zahrnoval osvětu veřejnosti, zejména na školách (kde se český model dokázal vyhnout démonizaci drog a stigmatizaci závislých, která je tak běžná v Americe), dále harm reduction programy (snižování rizik), substituční léčbu a programy sociální reintegrace.
V roce 2018 jsem měl pocit, že Česká republika má funkční systém, který dokáže pacienta plynule předávat od základní, klidně i anonymní péče v komunitních službách až po složitější péči zajišťovanou vyškolenými odborníky. V tomto ohledu jsem považoval Českou republiku za srovnatelnou se schodišťovými systémy služeb, které jsem dříve obdivoval v Austrálii nebo Kanadě. Spojené státy podle mého názoru v tomto směru výrazně zaostávají kvůli přemíře svazujících ideologií a nestabilní vládní podpoře komunitních organizací.
Mou hlavní radou tedy je: postupujte velmi opatrně při jakékoli reorganizaci systému, který dobře funguje. Protože neznám detaily plánovaných změn, nemohu vám dát konkrétnější doporučení. Ať už ale uděláte cokoli, je důležité nezlehčovat a nedevalvovat to, co už v praxi úspěšně běží.
Při dosahování cílů totiž platí, že snaha se může stát nepřítelem dostatečně dobrého.
Peter Banys, MD, MSc
Klinický profesor psychiatrie, UCSF, v důchodu
Zakladatel a bývalý ředitel programu VA/UCSF Addiction Medicine Fellowship Program
Zakladatel a bývalý ředitel programu UCSF/VA Addiction Psychiatry Fellowship Program
Bývalý prezident, Kalifornská společnost pro medicínu závislostí (California Society of Addiction Medicine)
ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ DOPISU
PETER BANYS, MD, MSC
268 GREENE STREET
MILL VALLEY, CA 94941
To:
Helena Horálek
Department of Addictology (Addiction Medicine)
First Faculty of Medicine, Charles University
General University Hospital
Apolinarska 4
120 00 Prague, Czech Republic
03 June 2026
RE: Public Health & Addiction Treatments
Dear Ms. Horálek,
Thank you for your recent letter and your request for my opinion about how best to structure a diverse staircase of addiction intervention and treatment services within a variety of public health, volunteer, self-help, non-profit and government agencies. I gather that the Czech Republic is considering a significant rearrangement of diverse community-based addiction services (that I came to admire during our Philippines delegation’s study tour in mid-2018) under a central state health agency. I will offer some of my experience, having spent over 40 years working as a psychiatrist/physician clinician and medical university educator in the field.
In August 2018, Frank Paulin, MD, and I led a Philippines delegation of clinicians, health department officials and several politicians on a week-long study tour of addiction services in the Czech Republic. In the Philippines, Frank led a medical WHO mission and I led an EU-funded group within WHO that sought to introduce voluntary outpatient models of addiction treatment. During our visit, we were especially focused on Czech services that were entirely voluntary at every level of engagement…something very different than the decades long detention-based and punitive policies in the Philippines. Frank and I were developing the first six truly voluntary outpatient clinics in the Philippines in the midst of President Duterte’s emphasis on years of detention and extra-judicial killings of alleged “addicts and pushers.”
I understand that the government is considering to rearrange the coordination of addiction services entirely under the Ministry of Health. This immediately reminds me when the state of California over two decades ago absorbed the state’s addiction agency into the mental health agency…to the detriment of addiction treatment funding and focus. Also, and equally important, the psychiatric medical model contained no deep understanding of 12-step models, therapeutic communites, recovery houses, and other entirely lay models.
As a longtime UCSF School of Medicine educator myself, I find myself recurrently dismayed by how much of psychiatric practice has been subsumed by psychopharmacology. Psychotherapy and counseling are no longer taught as deeply as before, in part because of the efficacy of antidepressant medications, mood stabilizers, and antipsychotics. Yet, decades of outstanding brain research have not produced significant addiction meds breakthroughs after the implementation of methadone maintenance for heroin addiction in the 1960’s. Yes, we have a newer similar opioid replacement, buprenorphine, that is even better than methadone, but we have only weakly efficacious medications for alcoholism, and none for stimulants such as cocaine or methamphetamine. And, for all of these addictions, ‘talking therapies’ (individual and group counseling and professional psychotherapies) remain gold standard.
I like to teach my postgraduate students that recovery from addiction is not a solo sport, it is a team sport that requires a great deal of talking (sometimes called counseling or psychotherapy in trained hands), and it requires many community support services. Of such services, the most important tend to be organized around homeless housing, extended half-way houses, neglected health services, legal assistance, and job trainings. And, I have not even mentioned 12-step groups hosted in places as diverse as churches, social clubs, and other after-hours facilities.
I suppose I am trying to say that one must be cautious in reorganizing a very diverse, community-based system that has grown organically over many years. The prevailing clinical models and funding/oversight mechanisms that are most suitable for standard medical care may not always be the best fit for the panoply of useful addiction treatment services. More mundane and problematic is the fact that the record keeping standards, insurance coding, and outcomes evaluations common in medical systems are not easily transportable into community-based programs organized under differing models.
One Czech model that I admired in 2018 comes immediately to mind. We visited a program designed to introduce wary addicts into very early treatment. Its signature feature was that it was not merely a voluntary program it was deliberately designed to be completely anonymous. “Patients” used code-names. I expected that it would mainly serve somewhat paranoid street addicts, and, yes it did; but, I also learned that it was the right entry point for employed middle class persons who feared they had much to lose if identified by peers or employers…or if their data entered government data banks. And, of course, a medical system really has no way to properly chart to such patients, establish diagnostic codes, or bill insurance.
Similar problems must be considered as well when services are provided by talented lay providers rather than trained clinicians. There are levels of service that are valuable, especially so when “counseling” is offered by those in stable recovery themselves.
The system I admired in 2018 I described as a staircase system with easy (even anonymous) entry into care, proceeding through increasingly complex steps of care all the way to hospitalizations. It encompassed public education, especially in schools (where the Czech model seemed to avoid the drug-demonization/addict devaluation rhetoric so common in America), harm reduction programs, medication-assisted treatments, and social reintegration programs.
In 2018, I felt that the Czech Republic had a working system that transitioned care from basic, even anonymized, care through community services up and into more complex services dependent on trained professionals. In this regard, I considered the Czech Republic on a par with staircased service systems I have previously admired in Australia and Canada. In my mind, the United States has lagged well behind because of an excess of restrictive ideologies and fragile government support for community agencies.
I suppose that my main advice is to be cautious in any reorganization of a system that is working. Not knowing change details, I cannot give more focused advice. Whatever is done, it is important not to discount or devalue what is already working.
As a goal, the perfect can become the enemy of the good enough.
Peter Banys, MD, MSc
Clinical Professor of Psychiatry,
UCSF, retired Founder and Past Director of VA/UCSF Addiction Medicine Fellowship Program
Founder and Past Director of UCSF/VA Addiction Psychiatry Fellowship Program
Past President, California Society of Addiction Medicine
