Asociace poskytovatelů adiktologických služeb (APAS) při příležitosti deseti let působení Heleny Gherasim v čele organizace upozorňuje na přetrvávající nedostatky systému adiktologické péče. Systém podle ní dlouhodobě nedokáže držet krok s praxí a místo včasné prevence řeší až důsledky.
Na konci dubna si Asociace znovu jako předsedkyni zvolila Helenu Gherasim. „Za tu dobu sektor opakovaně prokázal schopnost odborně reagovat na nové výzvy a proměny v oblasti závislostí a stal se viditelnější součástí veřejné debaty. Základní problémy ale zůstávají,“ zhodnocuje.
Závislosti jako test funkčnosti státu
Adiktologické služby pokrývají celé spektrum péče od prevence po snižování rizik a aktivně reagují na nové výzvy. Stát na tuto dynamiku nenavazuje – nové formy závislostí se šíří v řádu měsíců, reakce systému trvá roky.
Deset let zkušeností z praxe ukazuje, že způsob, jakým Česko řeší závislosti, je testem funkčnosti státu. Podfinancování služeb, pozdní reakce na nové jevy a přetrvávající stigma vedou k tomu, že systém místo včasné podpory řeší důsledky, a to s horšími dopady na zdraví populace i vyššími náklady veřejných rozpočtů. „Závislosti jsou součástí veřejného zdraví a mají reálné dopady na fungování společnosti. Pokud je neřešíme systematicky, řešíme jen jejich důsledky, a ty jsou vždy dražší,“ říká Gherasim.
Financování: systém generuje vyšší náklady, než by musel
Jedním z největších limitů zůstává financování. Systém je dlouhodobě závislý na jednoletých dotacích, které neumožňují stabilní plánování ani rozvoj služeb. Přitom jen právní poradna APAS v roce 2025 pracovala s 560 klienty a více než 3 400 případy, což ukazuje reálnou poptávku po péči.
V praxi to znamená nedostatečné kapacity, přetížené týmy a omezenou dostupnost služeb. Organizace často nevědí, s jakým rozpočtem budou fungovat v dalším roce, což komplikuje udržení pracovníků i rozvoj programů. Dopady jsou konkrétní: prodlužují se čekací doby, služby musí odmítat klienty a v některých regionech lidé čekají na péči týdny až měsíce, přestože včasná intervence je klíčová.
Investice do prevence a léčby přitom patří k nejefektivnějším opatřením ve veřejném zdraví. Náklady rostou ve chvíli, kdy pomoc přichází pozdě. „Bez stabilního financování nelze zajistit dostupnou péči. Systém založený na jednoletých dotacích nutí služby řešit přežití místo rozvoje. Ještě v květnu řada organizací neví, s jakým financováním bude v daném roce fungovat,“ říká Gherasim.
Legislativa zaostává, zdržují ji zdlouhavé debaty s minimem výsledků
APAS se podílí na přípravě legislativy i strategických dokumentů, klíčové změny ale zůstávají nedokončené. Služby tak fungují v prostředí, které s nimi plně nepočítá. Chybí jasné ukotvení, stabilní financování i propojení zdravotní a sociální péče. Na jejich pomezí pak vznikají situace, kdy služby pracují s klienty s kombinovanými problémy, ale systém je nutí fungovat odděleně. Odborná debata trvá roky, praxe se mezitím posouvá dál. Služby tak hledají řešení v systému, který na jejich realitu není připravený.
Stigma prodražuje a oslabuje celý systém péče
Zkušenosti z praxe i průzkumy APAS ukazují, že lidé se závislostí se stále setkávají se stigmatizací a nevhodným přístupem ze strany institucí. To má přímý dopad na celý systém. Lidé kvůli tomu odkládají vyhledání pomoci a do služeb přicházejí později, ve zhoršeném stavu a s komplexnějšími problémy.
Služby pak místo včasné podpory řeší krizové situace, které jsou náročnější a dražší. Stigmatizace zároveň komplikuje spolupráci mezi institucemi a oslabuje návaznost péče. To má za následek méně efektivní systém s vyššími náklady. Nechybí mu odbornost, problém je v nevhodnému nastavení prostředí, ve kterém služby fungují.
Harm reduction: fungující řešení, která narážejí na neochotu systému
Přístupy snižování rizik patří mezi nejlépe ověřené nástroje veřejného zdraví, v praxi však často rozhodují obavy z reakcí veřejnosti víc než odborná data.
Typickým příkladem jsou aplikační místnosti nebo rozšiřování nízkoprahových služeb. Zahraniční zkušenosti ukazují, že snižují počet předávkování, šíření infekcí i dopady na veřejný prostor. V českém kontextu se ale tato opatření opakovaně zastavují na politické neochotě. Výsledkem je, že nástroje, které prokazatelně snižují zdravotní i společenské dopady, zůstávají nedostupné nebo jen omezeně rozvinuté.
