Elektronické cigarety, kratom, HHC, telefon v ruce od první třídy… Dospělí často cítí, že je toho nějak moc, ale zároveň nechtějí děti jen strašit nebo jim všechno zakázat. Jak o tom mluvit, když i my sami trávíme část dne na mobilu a bez technologií se neobejdeme?
Na to v podcastu MámNaVýběr odpovídá Justýna Zahradilová z centra primární prevence Drop In.
Barevné vapíky nejsou lepší než cigarety
Elektronické cigarety jsou typický příklad. Jednorázové vapíky jsou barevné, voňavé, snadno dostupné. Nesmrdí jako klasické cigarety, vypadá to moderně, navíc na ně děti narážejí u influencerů na sítích. Na první pohled skoro lifestyle doplněk.
Realita je jiná: jedna taková cigareta může obsahovat tolik nikotinu co dvě až tři krabičky klasických cigaret. Řada dětí to vůbec netuší – a často ani rodiče, kteří jim někdy z dobré vůle koupí beznikotinovou verzi. I ta ale obsahuje syntetické příchutě, které nejsou určené k zahřívání a vdechování do plic, natož u dětí. Formálně je to výrobek až od 18 let, ale praxe v obchodech i na internetu vypadá jinak.
Vedle toho se objevují další látky – kratom, HHC a další produkty, které se tváří legálně nebo přírodně. Přibývají regulace, ale samotný zákaz nebo omezení prodeje nestačí. Děti stejně slyší hlavně to, co si řeknou mezi sebou a co vidí na sítích. Tam často zaznívá jen: „To je v pohodě, to má každej.“
Signály, že digitální svět bere dětem víc, než dává
Druhá velká oblast jsou nelátkové závislosti, hlavně digitální svět. Zatímco jen část dospívajících vapuje, telefon má dnes skoro každé dítě. Hry, sociální sítě, videa, chaty… Problém není v tom, že telefon existuje. Problém je, když začne být důležitější než všechno ostatní.
Jak poznat, že už je to za hranou? Signálem může být ztráta zájmu o dříve oblíbené aktivity, omezení kontaktu s kamarády „naživo“, zanedbávání školy, povinností nebo i základní hygieny. Někdy si dospělí všimnou, že dítě reaguje extrémně, výbuchem vzteku, agresí nebo velkou úzkostí, když mu mobil vezmou.. V takovém případě se mluví o nomofobii – strachu z toho být bez telefonu. Neznamená to ale samozřejmě, že každé dítě, které brblá, když mu vezmeme tablet, je závislé. Důležité je sledovat změnu chování a to, jestli digitální svět nezačíná přebíjet všechno ostatní.
Kritické myšlení: ochrana před výzvami, fake videi i AI
Důležitým tématem je i kritické myšlení. Dnešní děti se setkávají s obsahem, který je těžké rozlišit od reality – deepfake videa, AI obrázky, „challenges“, které vypadají jako zábava, ale mohou být nebezpečné. Zakázat umělou inteligenci nebo sociální sítě nejde, a ani to není nutné. Podstatné je učit děti ptát se: „Je tohle reálné? Odpovídá to tomu, co vím? Najdu tu informaci i jinde?“ A připomínat, že to, co jednou nahrají na internet, už nejde úplně vzít zpátky.
Škola v tom může být velký pomocník. Když má jasná pravidla pro používání mobilů, věnuje prostor bezpečnému chování na internetu, kyberšikaně a mediální gramotnosti, dává dětem rámec, o který se mohou opřít. Ideální je, když na tom škola spolupracuje s rodiči a odborníky.
Zákazy nestačí. Co v prevenci opravdu pomáhá?
Co tedy s tím? Justýna Zahradilová zdůrazňuje, že klíčový je vztah, ne zákaz. Zakazovat například elektroniku úplně nedává smysl, děti ji potřebují do školy i ke komunikaci. Stejně tak nemá smysl tvářit se, že umělá inteligence nebo sociální sítě neexistují. Úkolem rodičů a škol je spíš učit děti tyhle nástroje používat bezpečně a s rozmyslem.
V praxi to znamená hlavně tři věci:
- Mluvit, ne jen soudcovat. Místo: „Zase jsi celý den na mobilu, to je strašné“ spíš: „Co tě na té hře nejvíc baví? Co by pro tebe bylo reálné omezit? U látek podobně: „Co tě na tom vapíku láká? Víš, co v tom je?“ Cílem není nachytat, ale porozumět.
- Jít příkladem. Dětem nedává smysl, když jim zakážeme mobil u večeře a sami během jídla vyřizujeme e-maily. Pomáhají jednoduchá společná pravidla: u stolu máme telefony mimo dosah všichni, na výletě fotíme a pak mobil odkládáme, večer po určité hodině odkládáme elektroniku i my dospělí. Dítě pak lépe chápe, že nejde o trest, ale o společnou domluvu.
- Nastavit jasné hranice. Místo neurčitého „nepřeháněj to“ konkrétní limit, ideálně dohodnutý společně, třeba dvě hodiny denně u obrazovky, nebo jasně dané časy, kdy se hraje.
🎧 Chcete jít víc do hloubky?
Poslechněte si epizodu podcastu MámNaVýběr s Justýnou Zahradilovou z Drop In o prevenci rizikového chování u dětí a dospívajících:https://open.spotify.com/episode/6r9a0YdS1w20TPuGfKis2p
