„Tag se najez.“

„Nic není uvařeno.“

„Tag si uvař.“

„Ale tu není nic nakópeno.“

„Tag běž nakópit.“

Takhle nějak vypadá v poslední době běžný rozhovor Ladi s Magdou. Kdo je Magda? Jeho manželka. Jak dlouho už jsou spolu? Laďa se už ani nepamatoval na dobu před Magdou. Jen na sobě pozoroval, že si čím dál víc užíval chvíle bez ní.

Mezi tyto chvíle patřilo i jeho zaměstnání. Řídil „mastnou tyč“, „bus“, „socku“, autokar nebo, jak se zpívá v jedné písni skupiny The Tap Tap, pracoval jako „řiditel autobusu“.

„Uvědomte si, klucí, že jste řidičská šlechta,“ slyšel nedávno říkat jednoho ze svých manažerů. Bylo to takový to „ucho v obleku“, které ani nevědělo, co je šaltpáka a přitom zasvěceně mluvil o té jejich flotile a hrdosti, s jakou by měli brázdit „Dé jedničku“ z Brna do Vyškova. Laďa měl někdy pocit, že už přesluhuje. Minulý týden se v obchoďáku tak zamyslel, že když ho oslovila prodavačka, spontánně zareagoval slovy: „Kam to bude, paninko?“ Pak už jen zabořil oči do země a koukal odsud co nejrychleji zmizet. Dohnala ho až smska od manželky: Gde fčíl trčíš?

Jeho věrným společníkem při monotónních cestách bylo rádio.

„I’m comin‘ home, I’ve done my time. Now I’ve got to know what is and isn’t mine…,“ začínala slova písně, kterou právě hráli. Byla věnována VŠEM, KTEŘÍ DOSUD NEODPUSTILI. Kdo komu neodpustil? A proč? To posluchač, který si písničku přál, neobjasnil.

Laďa si vzpomněl na Magdu. Určitě se toho nashromáždilo spousty, co by stálo za odpuštění. Dříve mívali období klidu a pak období hádek. Tato se v nepravidelných intervalech střídala. Když hádky začaly převládat, klid byl nahrazen mlčením. Před nedávnem Laďa slyšel někoho říkat: „Žijete vedle sebe a ne spolu.“Napadlo ho: Třeba už bylo vše řečeno. Nebo se jen nechci pořád dokola hádat. Přemýšlel o tom, co se stane, až se dnes vrátí domů? Rád by toho hodně změnil. Opravdu moc. Byl zvědavý, jestli zapadne zase na své oblíbené místo na gauči a bude mlčky přemýšlet nad tím, proč se něco opět nestalo. Každopádně dnešní den mu měl připravit lekci v odpuštění, na kterou jen tak nezapomene. Nebude už ovšem pozdě? V životě je jistá jediná věc – na tragédii není pozdě nikdy.

…85 minut

Když se dnes míjel se svým kolegou, stáhl okénko:

„Dálnice je beznadějně zasekaná. Zkejsnul jsem tam celou věčnost. Vem to po starý,“ radil kolega.

„Když se daří, tak se daří,“ zhodnotil Laďa.

„Fanóš už utekl a jezdí vnitro. Nepřesedláme taky? Rozváželi bychom tu zelenou obludu a bude nám určitě líp.“

„Ty vole, to není autobus ale nějaký přiblblý debatní kroužek,“ zaslechl Laďa jednoho z cestujících, jak se pokoušel navázat hovor s vedle stojícím. Pomalu se rozjel k okresce. Věděl, že má před sebou čtyřicet kiláků přes takové turistické skvosty, jako jsou Bedřichovice, Holubice, Rousínov, Komořany, Tučapy.

Pro dobrotu, na žebrotu, řekl si Laďa pro sebe, když si ve zpětném zrcátku našel tvář toho urýpaného cestujícího. Když nastupoval, chvíli uvažoval, jestli ho vůbec pustí do autobusu. Byl z něj cítit alkohol a vypadal dost divoce.

Když mu dával jízdenku, dostalo se mu poděkování slovy: „Fakt se potřebuji dostat do Vyškova. Díky, kámo. Frťan nezapomíná.“

…75 minut

Zhruba tři metry vzdušnou čarou za ním seděl Radim. Koukal z okna ve druhé řadě sedadel přes uličku. U Bedřichovic byl nový kruhový objezd a v jeho středu na vyvýšenině stála dřevěná socha hrdého liliputa, který proslavil tento kraj. Kdysi se před ním třásla celá Evropa. Le Petit Caporal. Malý kaprál. Napoleon Bonaparte. Radimovi jeho socha připomněla Bohdalice, vesnici, kam měl namířeno. V bohdalickém zámku totiž přespával před rozhodujícím měřením sil s francouzským panovníkem car Alexandr, jeden z potupených vladařů v bitvě tří císařů. To byla jedna z mála věcí, kterou si ještě pamatoval za školy. Jak čas plynul, majitelé zámku se měnili a z honosného zámku se postupně stala stále více chátrající budova základní školy. Navštěvoval ji i Radim. Jediné, co se za celou tu dlouho dobu nezměnilo, byla lípa. Jako němý svědek všech událostí majestátně vše pozorovala z prostranství před školou.

Na základní škole potkal Radim svou první lásku. Lucii. Doslova o ní zakopl, když vytahovala zakutálenou dvacetikorunu určenou na svačinu zpod skříňky. Po chodbě pelášící Radim ji neviděl a natáhl se na podlahu jak široký tak dlouhý.

Vždycky jí říkal: „Zakopl jsem o své štěstí.“

Na začátku vztahu dodával ještě nejisté Lucko. Když vztah pokračoval, používal zjemnělé Lucinko. Chvíli se na vzkazech pro ni objevovalo VLPPPP… (Velká láska, postel praská, porodnice pracuje…) Toto označení však brzy nahradil více “cool“ Lusy. Vybavuje si i, jak ji téměř ztratil. Začal upřednostňovat společnost kamarádů a hulit s nimi trávu. Věděl, že byla proti tomu, ale nic neudělal. Tak se s ním rozešla. Možná už tehdy pocítil Radim záchvěv poznání, že Lucie není jen jeho první láskou, ale i láskou životní. Na každý pád přes noc vylezl na památnou lípu před školou a rozvěsil na něj žluté stužky. Nechápal, proč se zrovna Lucii líbí nějaký starý černobílý biják o lásce mezi Susie Simpkinsovou a nějakým vojákem. Moc dobře však věděl, že když byla smutná, tak si v mobilu přehrávala titulní píseň z tohoto filmu: „Round Her Neck She Wears a Yellow Ribbon (For Her Lover Who Is Far, Far Away)“– „Kolem svého krku nosí žlutou stužku (pro svého milého, který je daleko)“. Poprvé v životě pocítil, co je to bolest ze ztráty, poprvé napsal báseň: O SVÉ ŠTĚSTÍ ZAKOPL JSEM, LUSY/ LÁSKOU SPOJENÉ NEROZDĚLÍŠ NA DVA KUSY, poprvé použil pojmenování lásko: V SRDCI TĚ POŘÁD NOSÍM/ VRAŤ SE MI, LÁSKO, PROSÍM. Druhý den celá škola nemluvila o ničem jiném. Lucka se vrátila k Radimovi. Ten dostal ředitelskou důtku a byl nejšťastnějším člověkem na Zemi.

Tehdy mu dala ještě šanci. Poslední.

Odpustí mu i teď?  Zaslouží si to? Dokola se ptal sám sebe. I když odpověď už znal. Sám si neodpustil. Tak proč by měli jiní?

…65 minut

Před sebou měl visačku s označením sedadla autobusu. Sedm. Okamžitě mu naskočila číslovka sedmdesát sedm, kterou v poslední době viděl nejčastěji. Moc štěstí mu zrovna nepřinesla. Sedmička by měla být šťastné číslo, říkal si pro sebe a trpce se usmál.

„Pěkně se usmíváte, mladý pane. Promiňte mi tu zvědavost,“ oslovil Radima starší pán na sedačce vedle něho:„Vy pracujete ve vězení?“ Díval se přitom na igelitku, kterou Radim až křečovitě držel na klíně.

Otázka jej zaskočila. Zakroutil hlavou.

„Jak vás to napadlo?“ Doprovodil svou otázku podezřívavým pohledem.

„Podané ruce. Igelitka. Máte to tam napsané,“vstřícně se usmál.

„A tak. Ne, nepracuji.“ Vybavil si holku a kluka zhruba tak ve svém věku, kteří k nim docházeli do vězení. Když přišli poprvé, rozdali všem vizitky s názvem organizace Podané ruce. Ze začátku ani nevnímal, že mluví o drogách, normálním životě, začlenění se. Stačilo, že měl aspoň nějaký program. Potom zjistil, že ten kluk byl od čtrnácti na heráku. V podstatě nebyl víc než odpadkový koš, který se válí na ulici a čeká až ho odvezou v rakvi. Radim nechápal, jak se mu podařilo, že se z toho dostal. Prý to bylo díky jeho blízkým, kteří mu přes to všechno, co jim udělal, odpustili. „Odpuštění má zázračnou moc,“ doslova mu tehdy řekl. Bylo to jako světlo na konci tunelu. Radim byl jeden z mnoha, vězeň číslo sedmdesát sedm. Obklopovala ho tam jen nicota a prázdno. Pobyt za mřížemi pro něj znamenal spoustu času k poflakování a přemýšlení o tom, co v životě pokazil a vlastní vinou ztratil. Lusy se v jeho očích změnila v lásku jeho života a ocitla v pomyslném seznamu nejbolavějších ztrát na prvním místě. Vrstevník z Podaných rukou ho tehdy přiměl, aby jí napsal. Vyměnili si několik dopisů. Dal do nich všechno, čeho bylo schopen. Popsal jí sny a touhy a hlavně to, co k ní cítí. Myslel si, že to začíná být opět oboustranné, až do posledního dopisu. Proč na něj nijak nereagovala? A proč nebyla před věznicí? Stalo se jí něco? Nebo si to všechno MEZI NIMI jen namlouval?  

Radim si v odrazu okna prohlížel staršího muže a přemýšlel, co mu může svěřit. Starší muž pozoroval Radima přímo. Usmíval se a zvažoval, jak dalece může ve své zvědavosti zajít.

„Dnes mě pustili,“ přeťal ticho Radim. „Igelitku jsem dostal. Mám tam věci. Jedu za přítelkyní. Když mě bude chtít vidět. Možná budu pokračovat dál.“

Rozhodl se, že tomuto cizímu člověku bude věřit a svěří se mu. Čekal povzbuzení, radu, rozhřešení, pochopení, možná ani nevěděl co přesně. Zkrátka něco, co by ho utvrdilo, že je na svobodě.

Starší muž si poposedl více ke kraji, přejel si kapsy, jestli tam má pořád peněženku a natočil hlavu do uličky. Jakoby se to nejzajímavější odehrávalo všude jinde, jen ne po jeho pravé ruce.

…60 minut

Kdyby svůj zrak upřel na ubíhající silnici před autobusem, uviděl by v čelním skle přebíhající černou kočku. Laďa rychle stočil volant. Hlavou mu v mžiku proběhlo: černá kočka – smůla – lidi. Na poslední chvíli se kočce vyhnul.

„Ty vole, seš kretén, nebo řidič,“ ozval se Frťan, který se téměř neudržel tyče a při manévru zavrávoral.

Laďa zkontroloval ve zpětném zrcátku, jestli jsou všichni v pořádku. Jeho omluvu zaslechlo jen pár nejbližších cestujících. Frťan to rozhodně nebyl, protože pokračoval ve vášnivém monologu s vedle stojícím cestujícím.

Laďa nebyl pověrčivý. Stejně jako ostatní, kteří to o sobě říkali, ale v pátek třináctého to stejně s jakousi povýšeností neopomněli zmínit. Na černé kočky nevěřil, ale podvědomě zpomalil.

„Přidej, vole,“ ozval se známý hlas.

„Pane, slušně vás prosím, uklidněte se. Pokud nepřestanete, zastavím a budete si muset vystoupit.“

„Říkej mi Frťane, vole. A hlavně čum na cestu. Máš vůbec papíry? Ty musí být ještě pěkně mokrý. Tebe by předjel snad i slimák.“

Autobus zajel ke krajnici. Ráz krajiny prozrazoval, že jsou na Hané. Pole všude, kam se podíváš.

„Vystupte si, pane. Já vás varoval.“

Frťan vypadal překvapeně. A nebylo to jen čerstvým vzduchem, který k němu zavanul z otevřených předních dveří.

To už řidič vstal a svou připravenost popadnout jej za límec a osobně vyvést z vozu dokumentoval slovy: „A myslím to vážně.“

 „Vidíte to? Slušnýho čéka vyhazují a tady toho kriminálníka tu nechá,“ přešel Frťan do útoku a ukazovákem pravé ruky označil muže, na kterého se strhla pozornost všech.

„To mě nezajímá.“

„Ale mělo by. Převážíš tu zločince. Ty vole, my nejsme žádná ex… es… eskot… esss…eskorta.“ Bylo obdivuhodné, že toto slovo znal a správně použil, ba i po krátkém boji správně vyslovil.

„To snad není možné,“ vyklouzlo z úst cestující na sedadle číslo devět.

„Podívej se na ten jeho brunátný obličej. A ty rysy! Typický zločinec,“ ozvalo se ze třináctky.

„Já to říkal, že dneska nemám nikam jezdit,“ zaznělo zhodnocení z dvaadvacítky.

„Pepo, zavolej policajty,“ řekla žena ze sedmnáctky muži na osmnáctce.

„Dědku, jen řekni, co ti tady ten zloděj říkal,“ pokračoval Frťan.

Dvacetpětka si začala prohlížet kabelku, šestnáctka náprsní tašku.

Radim byl v obličeji celý rudý a nebylo to rozhodně ze sluníčka. Cítil pohledy, otázky, obavy. Věděl, že to na svobodě nebude žádná selanka. Toto však rozhodně nečekal.

„Je to pravda. Sám mi to řekl. Dnes ho pustili. Pane řidiči, udělejte něco,“ vyjádřil se k tomu Radimův soused.

„Vyhoď ho,“ přesněji formuloval Frťan, co měl starý pán na mysli.

Celý autobus upřel pohled na řidiče.

„Vyhoďte ho,“ připojilo se několik dalších hlasů. Zdálo se, že tu dochází k nějakému referendu. A on je soudcem. Ani ne soudcem. Spíš se po něm chce, aby přečetl rozsudek, přičemž rozhodnutí už za něj učinil někdo jiný. Jeho svědomí mu ovšem říkalo něco opačného: Ten cestující si přeci zaplatil jízdenku a nic špatného neudělal!

Laďa se cítil jako v kleštích.

„Vystupte si, pane, prosím. Tady máte zpět jízdné,“ natahoval Laďa ruku s padesátikorunou k Radimovi.

„Proč? Nic jsem neudělal. Já nechci zpět peníze. Chci jen do Vyškova. Jak se mám odsud…,“ oponoval Radim.

„…Neztěžujte mi to, pane. Musíme už pokračovat, tak si vystupte.“

„Vypadni, zmetku. Nebo na tebe zavoláme policajty,“ ozval se opět Frťan.

„Vy už taky buďte zticha. Sedněte si tady vedle toho pána a mlčte, nebo si tady taky vystoupíte.“

To poslední, co by teď chtěl Radim vidět, byli policajti. A tak se bezradně díval za ujíždějícím autobusem.

…35 minut

Laďovo přání se splnilo. Autobus dorazil zdárně do cíle. Pro dnešek se už nikoho nebude ptát: „Kam to bude?“

Začal kontrolovat prázdný autobus a myšlenkami se vrátil k Magdě. Miluje ji? Má ji rád? Potřebuje ji? Nebo je to jen zvyk, pohodlnost něco měnit? Co by se stalo, kdyby se rozvedli? Nemá na to po dvaceti letech manželství jakýsi nepsaný nárok?  

Zpozorněl. Myslel si, že už z autobusu vystoupili všichni. Na sedačce našel Frťana.

„Vzbuďte se! Slyšíte?!“

„Co? Nic jsem neudělal. Kde to jsem?“

„Jste ve Vyškově. Tak si vystupte.“

„Jedu do Bohdalic. Potřebuji se tam dostat.“

„To je konečná. Vystupte si už,“ ztrácel trpělivost Laďa.

„A jak se teď jako dostanu do Bohdalic?“

„Dnes už nic nejede. Můžete zkusit taxíka, jít na stopa, nebo pěšky.“ Laďa si vzpomněl na Radima. Vybavil si, jak mu položil stejnou otázku a taky se mu dostalo totožné odpovědi. Stejně by se odsud nedostal, trochu se ulevilo jeho svědomí.

Frťan protáhl obličej. Chvíli to vypadalo, že se pozvrací. Pohár trpělivosti vůči Frťanovi právě přetekl: “Padej, nebo na tebe zavolám ostrahu.“

„No, no. Ňákej přecitlivělej. Šak už du.“

Laďa moc dobře věděl, že by opilec zvládl dojít po svých maximálně tak do nejbližší hospody, že v tomto stavu mu nikdo nezastaví a ani do taxíka, že si ho nikdo nevezme. Byl si vědom, že by ho tam mohl vzít sám, soukromým autem, protože přes Bohdalice pojede za chvíli domů. Mohl, ale neudělá to. Raději by ho přejel. A s touto představou si vzal do ruky kasu, přes ni přehodil vestu a opustil autobus. Při cestě do kanceláře ho doprovázely stále ještě silné paprsky sklonku tropického letního dne.

…20 minut

„Za co jste seděl,“ zastavil Laďa u putujícího Radima.

„Vy jste přeci…,“ dostal ze sebe překvapeně Radim. A pokračoval: „ Za mařenku, řídil jsem v zákazu řízení.“

„Nasedněte. Jedu přes Bohdalice. Tak vás tam hodím.“

„Moc děkuji,“ usmál se Radim.

Sotva usedl na místo spolujezdce, chytil ho Laďa pevně za mikinu. Před Radimem se objevila čepel loveckého nože.

„A žádné kraviny, rozumíš,“ řekl rozhodně Laďa. Naposledy vzal stopaře před… Pamatoval si to přesně. Bylo to 18. 7. 2009. Stopař na něj tehdy vytáhl podobný nůž a ukradl mu celou výplatu. Od té doby se zařekl, že už nikdy nikoho nevezme. A taky to až do teď dodržel. Místo vysvětlení jen dodal: „Umím se bránit.“

„Co? Dejte to prosím pryč. Opravdu se nemáte čeho bát. Jedu tam za přítelkyní.“

„Za přítelkyní?“

“Ano, za přítelkyní. Teda nevím, jestli o mě ještě stojí. Spíš ne. Napsal jsem jí, kdy mě propustí a ona nic neodepsala,“ vystrašený výraz v jeho tváři se začal měnit na posmutnělý. „Doufal jsem, že mě dnes bude čekat před věznicí.“

Netušil, že mu odepsala. Dopis jen zůstal mezi ostatními, které čekaly na to, než si je první přečtou dozorci. Možná to tak bylo pro něj i lepší. A možná taky ne.

Laďa nastartoval auto.

„A kde jste se seznámili,“ stále byla slyšet nedůvěra v jeho hlase: „Ve vězení asi ne.“

Zakopl jsem o ní, chtěl odpovědět Radim. „Dávno před tím. Znali jsme se od základky. Nikdy jsem nikoho jiného nepoznal. Je to moje životní láska.“

Laďa si říkal, co ten cucák může vědět o životní lásce a takových věcech. Určitě mu ještě nebylo třicet, stěží tak pětadvacet. Proč se mu zrovna teď vybavila Magda?

„Asi bych se měl naučit používat minulý čas. Co myslíte? Jsem průserář, který se vrací z basy, nemám nic a musím začínat od nuly. Mám alespoň sebemenší šanci u nejlepší dívky na světě, kterou jsem už tolikrát zklamal,“ zeptal se ho Radim.

Laďa s odpovědí otálel. Nedokázal si vůbec představit, že by nějaká mladá a zdravá holka na někoho čekala rok. I když na něj Magda čekala roky dva, než skončil základní vojenskou službu. Vztahy těch mladých už jsou ale úplně jiné, než bývaly za něj. Chtěl mu dát alespoň malou naději. Ale jakou? Že to přebolí a najde si jinou?

„Zastavte, prosím,“ zakřičel při vjezdu do Bohdalic Radim.

Laďa se trochu vyděsil, ale poslechl jej.

„Tam,“ ukazoval Radim na památník padlých vojáků.

Nechápavě se na něj podíval.

„Tam,“ trval na svém Radim.

Viděl jen památník, za ním obrovskou lípu – asi nemocnou, protože měla teď v létě úplně suché listy – a za ní školu, která dříve bývala zámkem.

„Nerozumím,“ kroutil hlavou Laďa.

„Ta lípa.“

Prohlédl si ji ještě jednou a pořádně. Listy nebyly seschlé. Byly zelené. Ale vypadalo to, jakoby mezi nimi něco bylo. Něco žlutého. Bylo tam toho spousty, jako samotných listů na stromě.

„Stužky. Žluté stužky,“ zajásal Radim. „Odpustila mi. Ona mi odpustila. Děkuji vám. Na shledanou.“

A Radim vyběhl z auta směrem ke stromu. Laďa naprosto nic nechápal.

Napsal: Petr Bazger, ilustrace: Maink

Zdroj: http://www.rubikoncentrum.cz/pozitivni_pribehy.php?open=23